Povídky z Pera Elfů.

 Autor: Arnee

K tomuto psaní jsem se rozhodovala dlouho. A tak, je to tady...

Dnes Hvězdy nesvítí…

"Kam jdeš?", zeptala jsem se a pozorovala jsem svého velitele. Neuměla jsem si představit, že by odešel.

Naran sklonil hlavu. Dlouhé, zlaté vlasy mu splývaly po ramenou. Sličnou elfí tvář měl staženou smutkem. Zvedl hlavu. Zlatá náušnice na jeho špičatém uchu zacinkala.

„Už jsem starý Arnee. Měla by sis to uvědomit.“, odpověděl.

Naran věděl, že to není odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Nebyl starý. 2000 let je krátký elfský život.

„Narane tohle mi nedělej! Co si tu bez Tebe počnu?!“, začínala jsem propadat hysterii. Moc elfek v Armádě nebylo a Naran byl moje ochrana před magory, kterými byli Gondorští muži, jež tu byli nějaký čas na „výměně“.

„Jsi silná Arnee, a ty to víš. Nepotřebuješ moji ochranu. Copak jsi malé dítě?“, zeptal se mně chlácholivě.

Chtěla jsem mu odpovědět, že ano. Bylo mi 1600 let. Respektive jsem stále teenager. Ale to nikoho ve vojsku nezajímá. Vzal mou tvář do dlaní a pohlédl na mně. Zase jsem se začala ztrácet v modři jeho očí.

„Neboj se.“, řekl mi.

Po těchto slovech mně Naran většinou políbil. Dnes polibek nepřišel. Otočil se a odcházel. Nechal mně tam stát, samotnou, vprostřed Temného Hvozdu. Nikdy jsem se toho lesa nebála. Dnes ano…

Nevím, jak jsem došla domů. Nějak jsem se sem prostě dostala. Rychle jsem se zvedla a došla k zrcadlu. Ušklíbla jsem se. Své dlouhé rezavé vlasy jsem většinou nosila spletené. Teď byly rozcuchané a trčely do všech stran. Rychle jsem se učesala, ale jejich zaplétáním jsem neztrácela čas. Ze skříně s ornamentem růže jsem si vytáhla oděv. Bílou košili, hnědé kalhoty a vysoké boty. To bylo klasické oblečení v naší Armádě. Žádné rozdíly. Zavřela jsem oči. Za tohle jsem byla panu Oropherovi vděčná.

Nesnídala jsem. Nedělala jsem to nikdy, tak proč dnes začínat? Naran z toho byl vždy špatný a po nástupu se do mě snažil dostat alespoň pitomý preclík. Hodně jsme se u toho nasmáli.

Ucítila jsem bolest břichu. Nebolelo mně, protože by mělo hlad, ale protože jsem si uvědomila že Naran odešel. Že už do mě nikdy cpát sladké nebude. Že mi neřekl, kam a proč jde.

Snažila jsem se uklidnit. Mezitím, co jsem si v duchu nadávala, jsem došla do překrásných sálů hradu Temného Hvozdu.

Stáli tam všichni vojáci, kteří byli v Naranově skupině. Na trůnu před námi seděl Oropher. Dlouhé bílé vlasy měl volně po ramenou, tvář mladou, nepoznamenanou dlouhými věky, oči jasné. Oděv měl bílý, nic na něm bohatého nebylo. Tedy krom brože do tvaru růže na králově hrdle. Odtrhla jsem od našeho pána zrak a zařadila se vedle Thoma, jediného Gondorského muže s kapkou rozumu.

„Dobré ráno.“, zašeptal.

Nechápala jsem, proč není zticha. Bylo to neslušné.

„No dobré.“, odpověděla jsem mu tónem, který říkal, že dělá něco špatně.

Thom pochopil a zmlkl.

Král vstal a pohlédl na nás. Jeho oči mrazily, a přesto byly tak laskavé.

„Důvod proč jsem si vás sem zavolal je prostý. Včera od nás odešel Naran. Kdo ví proč?“, otázku vyřkl tak tiše. Zděsilo mně, že ani král nezná důvody jeho odchodu.

„Nic méně, nemůžete se tu toulat jako ovce bez pastýře. Zítra přijede domů můj syn. Bude vaším novým kapitánem. Dnes si dělejte, co chcete, ovšem aby to nebylo v rozporu s vojenskými pravidly.“, řekl, a propustil nás.

Rychlými kroky jsem vešla do stáje. Otočilo se na mně mnoho hlav koní. Ihned jsem našla svého koně. Zabořila jsem mu hlavu do jeho černé srsti a rozbrečela se jako malé dítě. Vím, člen armády by to dělat neměl, ale já už dál nemohla.

„ Tolik Tě zasáhl jeho odchod?“, uslyšela jsem za sebou.

Zajíkla jsem se a otočila. Bulela jsem tak nahlas, že jsem vlastního krále neslyšela!

„Já pane… Ehm… Uhm… Omlouvám se… Ano…“, nevěděla jsem co říci. Přišla jsem si jak pitomec.

„Nic se neděje Arnee.“, odpověděl a usmál se.
Sklonila jsem oči. Co si teď počnu?

„Pane, nevíte, kam šel?“, vyhrkla jsem, když jsem si všimla, že se má král k odchodu.

„Vím Arnee. A slíbil jsem, že to nepovím.“, s těmi slovy odešel.

Do očí se mi vyhrnula nová várka slz. Ale teď jsem odmítla plakat. Rychle jsem si osedlala Oxidiana. Vyvedla jsem ho ze stáje a vyskočila do jeho bílého sedla. Pobídla jsem ho do trysku. A až v tom konejšivém trysku jsem se znovu rozbrečela. Brečela jsem, i když jsem nechtěla.

Oxidian mě unášel daleko. Až když doběhl k vodopádu, odmítl jít dál. Zastavil tak prudce, že jsem mu málem vyletěla ze sedla. A vidina tvrdé země se mi vážně nezamlouvala.

Rychle jsem sjela z jeho elegantních zad a dosedla na zem. Nohy se mi třásly, stále jsem vzlykala. Ale už bez slz. Zavřela jsem oči. Ztratila jsem ho. Všechny co jsem milovala.

První zemřela královna žalem… Potom mně opustila moje přítelkyně… Thengel, ten hrdý Rohanský muž… Oxidianova matka… A teď mně opustil Naran… Navždy…

Vstala jsem a došla k vodě. Z dlaní jsem si udělala mističku a nabrala do ní vodu. Rychle jsem si opláchla obličej. Zahleděla jsem se do vody a stěží zadržela výkřik. Ve vodě byly stopy po krvi. Pohlédla jsem nahoru po proudu a modlila se, abych našla roztrhané zvíře a ne Narana. Teď, když odešel, zjistila jsem, že se děsím každé krve, o které nevím, že je moje. Vyšla jsem nahoru na skalku. Nohy se mi podlomily a já ztratila vědomí…

Vzbudila jsem se v komnatě. Chvíli jsem mžikala kolem sebe a nemohla se rozpomenout. Pak jsem si vzpomněla. Jela jsem k vodopádu. A tam… Musela se tam strhnout šarvátka… Naran… Po tváři mi stekla slza a já neudržela vzlyk.

„Už jsi vzhůru.“, ten milý hlas… Čí kurník je?

Otevřela jsem oči. Nade mnou stál milý elf s dlouhými tmavými vlasy. Oblečen byl celý v modré.

„Kdo, kdo jste?“, vykřikla jsem a posadila se.

„Jmenuji se Lindir slečno.“, odpověděl klidně.

„Jak dlouho jsem spala?“, zeptala se.

„Jeden den.“

„Kolik je hodin?“

„6 hodin ráno.“, odpověděl.

Jeho slova na mně zapůsobila jako života budič. Ani ne za 5 minut máme nástup a uvidíme svého kapitána. Přirozeně jsem se vyděsila a vyběhla z Lindirova pokoje. Elf byl očividně dost zmaten mou reakcí. Po chvíli se rozeběhl za mnou. Nikdy jsem neběžela tak rychle jako teď. Doběhla jsem tak, tak.

„Jsi v pořádku?“, zeptal se mně Thom.

Bez dechu jsem kývla. Pohlédla jsem na trůn před sebou. Král tu ještě nebyl a to mně uklidňovalo. Na chodbě jsem zaslechla hlasy. Jedno z toho byl udýchaný Lindir. Druhý hlas byl král. A třetí, měkký a vlídný jsem neznala. Zpozorněla jsem, abych zaslechla vše, o čem mluví.

„Prostě se zvedla a běžela sem…“, slyšela jsem udýchaného Lindira.

„Zvedla? Vždyť v noci blouznila!“, odpověděl mu hlas krále. Vůbec se mi to zjištění nelíbilo.

„No, uvidíme jaká nakonec je.“, promluvil třetí hlas.

A pak vešli do místnosti. Pohled mi padl na vysokého elfa s dlouhými stříbřitými vlasy, upřímnýma, smaragdovýma očima a sličnou pletí. Byl oblečený jako my – v bílé košili a hnědých kalhotách. Boty měl vysoké a černé. Málem jsem zalapala po dechu. V srdci jsem zacítila bodnutí. Znala jsem to. Byla to láska. Chtěla jsem sklonit oči, ale viděla jsem, že to žádný voják neudělal. Tak jsem to nakonec neudělala ani já.

„Dobré ráno.“, usmál se na nás král. Posadil se na trůn a druhý elf stál dole.

„Chtěl bych vám představit svého syna, prince Thranduila.“, usmál se.

Zaráželo mně ,kolikrát se usmál. Oropher úsměvy většinou dost šetří.

„Budu vaším novým kapitánem. Chci aby jste věděli že mně mrzí jak skončil váš předchozí a že budu ctít jeho památku…“, když mluvil, postřehla jsem, že se mu třese hlas.

„Jaký je dnes náš plán?“, zeptal se Thom o 35 minut později, když jsme vyšli ven na cvičiště.

„Zjistím si, co umíte.“, odpověděl bezelstně.

Panicky jsme se na sebe podívali. Elfové nebyli nervózní, Gondorští muži dost zpanikařili. Thranduil nám věnoval zvláštní úsměv.

První byl na řadě Thom. Thranduil se nás rozhodl vyzkoušet jednoduše. Střelba na velice vzdálený terč, boj s meči a jízda na koni. Viděla jsem, že se Thomovi třesou ruce. Natáhl tětivu. Když vystřelil, minul střed jen o tak malý kousek. Zaúpěla jsem. Díkybohu jsem na sebe nestrhla princovu pozornost. Thranduil se podíval na terč celkem znuděně. Pak, když jsem si stoupla přes terč, jako by ožil. Natáhla jsem tětivu. Přiložila jsem si šíp k oku a vzpomněla jsem si na Naranova slova. Zklidnila jsem dech. Svět kolem mě přestal existovat. A pak jsem střelu s černou špičkou vypustila. Šíp zazpíval a zarazil se přímo do středu. Byla jsem jediná, komu se to povedlo.

„Vidíte,“, pronesl k těm, kterým se to nepovedlo: „Od Arnee se máte co učit.“

Zrudla jsem a nejraději bych se propadla. Elfové to princi za zlé neměli, sami se zlobili sami na sebe, že se jim to nepovedlo. Ale lidští muži byli rozzlobení.

„Pane, nechvalte mně tak.“, zaprosila jsem.

Thranduil se na mně překvapeně podíval.

„Proč ne? Je to přece pravda.“, namítl.

A já se dívala do země. Nevydržela jsem pohled jeho očí.

Potom přešel čas bojovat s meči. Naši protivníci byli elfové z druhé skupiny. Můj protivník byl tichý, zacházel s dvěma dýkami. Bojovali jsme dlouho. Pak jsem mu podjela pod nohama a přiložila meč ke krku. Elf pustit dýky a přijal porážku. Thranduilova svítili oči nadšením.

„Jsi vážně hodně šikovná.“, pochválil mně. Poklonila jsem se mu a odešla.

Sedla jsem si koně, abych se mohla zúčastnit poslední části zkoušky. Oxidian se na mně podíval a zařehtal. Moc jsem mu utáhla otěže.

„Omlouvám se.“, zašeptala jsem. Slyšela jsem kroky a otočila jsem se. Přišel ke mně můj šermířský protivník.

„Děkuji za souboj.“, usmál se na mně.

„Já také.“, odvětila jsem slušně.

„Pověz, jak se jmenuješ?“, zeptal se mně.

„Arnee.“, odpověděla jsem.

Natáhla jsem koni uzdu a chtěla jsem ho vyvést ze stáje.

„Ehm… Uhneš?“, zeptala jsem se.

Elf ihned uhnul.

„Thranduil je dobrý voják a výborný velitel. Tvá skupina zažije dobré časy.“, usmál se na mně.

Dostala jsme chuť vrazit mu facku. Místo toho jsem jen něco zabručela a vyšla ze stáje. Nic v ten okamžik asi nemohlo být horší než, to že jsem přišla poslední. Elfové si mezitím spolu povídali a muži netrpělivě podupávali. Zarazila mně klidná reakce našeho prince.

„Tak, když jsme tu všichni, můžeme začít ne?“, optal se.

Gondorští sklonili hlavy a elfové přikývli.

Klusali jsme bok po boku ve dvojicích. Naším cílem byl vodopád, kde měla naše zkouška začít. Čím více jsme se blížili k vodopádu, tím se mi méně chtělo jet. Oxidian zařičel. Taky se mu cesta k rozbouřené vodě nelíbila. Thranduil na mně pohlédl. Pevně jsem sevřela koňské otěže a nenechala jsem Oxidiana splašit se.

Konečně jsme dorazili k vodě. My zastavili, princ však stále klusal kolem nás.

„Budete cválat až na konec lesa. Cesta není jednoduchá, skupina, která se mnou přijela vám bude pronásledovateli. Koho chytí, ten končí.“, oznámil nám.

Polkla jsem. Neměla jsem pronásledovatele ráda. A to ani ty „umělé.“

Postavila jsem se na start. Když zazněl povel k jízdě, pevně jsem sevřela Oxidiana nohama. Můj drahý vraník vyrazil zuřivým cvalem kupředu. Okamžitě jsem se dostala do vedení. A to byla chyba.

Elfové, jež na nás čekali se rozcválali z lesa a jali se nás pronásledovat. Ač jsem věděla, že to není doopravdy, zpanikařila jsem. Nikdy jsem se necítila tak hrozně. Můj hřebec cválal kupředu.

A potom zakopl. Pokusila jsem se chytit se jeho hřívy, ale nepodařilo se. Jeho žíně mi proklouzly mezi prsty a já se vznesla do vzduchu.

Dopadla jsem na tvrdou zem a zacítila ostrou bolest v břiše a na nohou. Oxidian zakopl a spadl na mně. Vykřikla jsem a omdlela…

Nevím, jak dlouho jsem spala, nevím co se dělo kolem mě. Slyšela jsem Lindirův hlas jak tlumeně mluví na Thranduila.

„Jsi blázen Thranduile!“, zlobil se Lindir.

„A proč?“, zeptal se.

„Řekni mi s jakým jiným vojákem by jsi sem vběhl v náručí, abych mu pomohl?“, zeptal se vědoucně.

„Jsi idiot.“, odpověděl Thranduil.

Vydala jsem zvuk, který byl něco mezi zasténáním a zavrněním. Oba elfové okamžitě ztichli.

„Arnee, v pořádku?“, zeptal se Thranduil.

Cítila jsem, že se posadil na postel vedle mě.

„Ano pane.“, zašeptala jsem a posadila se.

Nebo se o to alespoň pokusila, ale on mně okamžitě zatlačil zpět do peřin.

„Jsem v pořádku.“, mumlala jsem.

„Ne nejsi. Oxidian Ti natrhl slezinu a málem zlomil nohu.“, zlobil se Lindir.

„On za to nemohl.“, zazlobila jsem se.

„Jasně.“, odpověděl Lindir.

Thranduil jej sjel káravým pohledem. Oddechla jsem si. Nechtěla jsem Oxidiana ztratit. Lindir cosi zabručel a zmizel.

„Děkuji, pane.“, špitla jsem.

„Nemáš zač…“, jeho hlas byl podivně tichounký.

Díval se na mně a já… Já se ztratila. V jeho očích. Nahnul se ke mně. Byla jsem to nakonec já, kdo tuhle chvíli zničil. Sjela jsem z postele a postavila se.

„Děkuji, vám moc pane.“, řekla jsem slušně a zmizela.

Nechala jsem chudáka prince jeho vlastním pocitům, o které jsem se nezajímala. Nebo jsem si to spíše namlouvala. Samozřejmě že jsem se o to zajímala. Ale nechtěla jsem si připustit, že jsem se do něj zamilovala. Moje srdce patřilo Naranovi, ne nějakému princi.

Roztřeseně jsem došla do svého pokoje. Vysunula jsem z pochvy meč a začala jej brousit. Zvuk brousku, dopadajícího na čepel mně uklidňoval. Na chodbě jsem slyšela kroky. Doufala jsem, že nesměřují k mému pokoji.

Směřovali.

Bez zaklepání do mého pokoje vešel vysoký muž z Gondorské říše. Neměl vlasy, což mně, vzhledem k jeho domovině, zaráželo.

„Co chceš?“, zabručela jsem.

Rozhodla jsem se, že na skutečnost, že se klepe, jej upozorňovat nebudu.

„Přišel jsem se podívat za princovou premiantkou.“, ušklíbl se.

Sklonila jsem hlavu. Já a Guran jsme byli odvěcí nepřátelé. Už kvůli tomu, že mně Naran tenkrát zachránil před jeho hnusnými choutkami. Naran mu pak dával v pohybech, intonaci hlasu i samotných větách najevo, že si ho nepřeje ve své skupině a že jím opovrhuje.

„Vypadni.“, zasyčela jsem. Jedovatěji to už nešlo.

Guran se zasmál.

„Myslíš si, že jsi děsivá?“,

„Myslíš si, že jsi vtipný?“, oplatila jsem mu.

„Povídej, jak často se stýkáš s princem?“, vypálil.

„Asi tak často jako ty.“, odsekla jsem mu. Už mně vážně štval.

„Jistě. A proto Ti tak často projevuje náklonnost. Kolikrát jsi mu v minulosti, nebo i v posledních dnech nabídla své „služby“?“, vyjel na mně.

Já jsem trpělivý elf. I tolerantní. Ale teď neurážel jen mně. Vlastně, urážel spíš mně, ale i prince. A tady jsem se cítila povinna bránit jej.

„Můžeš se zklidnit? Znám prince tak dlouho jako ty!“, vykřikla jsem.

„Jistě.“,

Postřehla jsem, jak za sebou pevně zavřel dveře od mého pokoje. Co chce?, blesklo mi hlavou.

„Každopádně, teď tu ten tvůj Naran není. A jak mi řekli, zemřel.“, usmál se.

„Jak to víš…“, vydechla jsem.

„Byl jsem u toho.“

Klesla jsem na kolena a zírala do zdi. Byl u toho. A nic neudělal.

„Princ Tě dá stít…“, zašeptala jsem.

Guran se rozesmál tím svým šeredným řehotem.

„Ale neříkej. Princ nic neudělá.“, zasyčel mi do tváře.

Zvedla jsem uslzené oči.

„A to víš jak?“,

„Ty mu to neřekneš.“,

„A co když ano?“,

„Jak už jsem řekl, není tu nikdo, kdo by Tě bránil a ty jsi velice vnadná elfka…“, s těmi slovy odešel.

Nechal to téma rozevřené a já věděla, že se k němu ještě vrátí.

Tyto dny jsem plakala více, než je pro vojáka normální. Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to. Jak jsem brečela, neslyšela jsem, že jde někdo po chodbě. Neslyšela jsem, že někdo vstoupil do mého pokoje. Nevnímala jsem, že mně někdo objal.

Ale na druhou stranu mi nikdy nebylo tak dobře. Odtáhla jsem se od osoby, která mně hodinu trpělivě utěšovala.

A málem jsem dostala zástavu srdce. Na posteli vedle mě seděl můj princ. Košili měl na rameni promáčenou od mých slz.

„Princi já… já…“, nevěděla jsem co říci.

Snažila jsem se vyhnout pohledu jeho upřímných očí, ale nepovedlo se. Topila jsem se v jejich modři a bylo mi jasné, co k princi cítím. MILOVALA JSEM HO! A to mně vylekalo.

„Nic se neděje.“, odpověděl.

Byl tak klidný. Jako se mu na rameno právě nevybrečel voják.

„Povíš mi, co Tě trápí?, zeptal se mně něžně.

Něco se ve mně zlomilo. Přísahala bych snad že i Thranduil slyšet prasknutí v mém srdci. Praskaly tak obruče, jimiž jsem se obrnila proti ostatním. Šeptem jsem mu vše vylíčila. Ale Gurana jsem si nechala pro sebe.

„Neříkáš mi všechno.“, jeho hlas zněl smutně. Postavil se.

Znala jsem tohle gesto od Narana. Postaví se a odejde. Ale já nechtěla nechat prince odejít. Chytila jsem ho za košili a stáhla vedle sebe. Objala jsem ho. Cítila jsem jak na pár vteřin stuhl a pak se opět uvolnil.

Nadechla jsem se jeho vůně. Byly to růže… Nejspíše se vrátil z vyjížďky, jelikož jsem cítila i pach koní. A potom… Ta obyčejná mužská vůně.

„Guran byl u Naranovi smrti. Říká, že když vám to poví tak mně…“, hlas se mi zlomil.

Thranduilova tvář strnula. Věděl, co jsem nevyslovila.

„Neboj se.“, zašeptal a hladil mně po vlasech.

Jindy bych před tímto dotekem utekla. Teď jsem u něj ale chtěla zůstat.

„Postarám se o něj Arnee… Neboj se.“, když mluvil, houpal mně.

„Děkuji vám pane…“, špitla jsem.

Zavrtěl hlavou.

„Nejsem pán. Jsem Thranduil.“, bylo to vybídnutí k tykání.

Nevím jak dlouho u mě Thranduil seděl. Nevím, jak dlouho mně strážil. Když jsem se ale probrala, na židli u stolu seděl Lindir. Něco si četl. Pochopila jsem že Thranduil svého přítele požádal, aby na mně dohlédl.

Lindir si všiml, že jsem se pohnula a posadila a rychle se otočil.

„Děje se něco?“, otázal se ihned.

„Ne… Nejste unavený Lidire?“, zeptala jsem se. Viděla jsem na něm únavu.

„Ne má milá. Jen spi. Jsi v bezpečí. Thranduil se postará, aby ten blázen dostal své.“, odvětil mi Lindir.

Jeho odpověď mně vyděsila. Vystřelila jsem z postele. Byla jsem oblečená, tak jak jsem usnula a za to jsem byla vděčná.

Běžela jsem ke komnatám milovaného elfa. Rozrazila jsem dveře. Thranduil a jeho meč nikde. Rozeběhla jsem se ke Guranově komnatě. Viděla jsem to samé. Voják a zbraň pryč…

Slyšela jsem že Lindir spěchá za mnou.

Teď už mi bylo všechno jedno. Rozeběhla jsem se do zbrojírny a sebrala odtamtud svůj meč a luk. Běžela jsem o 106 do stáje a vyskočila na neosedlaného vraníka. Oxidian pochopil vážnost situace.

„Najdi prince!“, vykřikla jsem.

V tom byla výhoda mého koně. Vždy našel, co hledal.

Oxidian se hnal rychlostí blesku. V hlavě mi probleskla myšlenka, jestli není rychlejší než samotný Stínovlas, pán Rohanských stád.

Slyšela jsem hádku a požádala jsem koně, ať zpomalí a nežene se tak. Schovali jsme se do křoví.

Viděla jsem prince, jak stojí proti Guranovi. Guran byl brunátný vztekem, Thranduil byl klidný. Jeho bledší pleť zářila ve svitu měsíce.

„To snad nemyslíte vážně pane!“, Guran zněl ublíženě.

„Myslím.“, Thranduil byl klidný, téměř až lhostejný vůči situaci, ve které byl.

Popošla jsem o krok kupředu, abych lépe slyšela.

„Ale ona lže!“, Guran zněl opovržlivě a rozzuřeně.

Thranduil po muži bleskl okem a zahleděl se mu do očí.

„Tak lže… Řekl bych něco jiného. I Lindir.“,

„A co o tom ví ten váš léčitel z Roklinky!“

„Neber si Lindira do úst tímto tónem!“, Thranduilův hlas byl varovný a výhružný zároveň.

„Lindir pozná lži a pravdu. Kdyby lhala, varoval by mně.“, dopověděl Thranduil.

V duchu jsem se na Lindira zlobila. Takhle mu nemůžu nic vyvrátit!

„Jistě.“, Guran protočil zorničky.

Dobře jsem ale věděla, že klid jen předstírá. Přitom přemýšlel nad každou možností jak se prince zbavit. Podivně se mu zalesklo v očích…

„Pokorně se omlouvám, pane. Netuším, co to do mě vjelo. Jsem už hold takový.“, začal se omlouvat.

Thranduil zbystřil a to mně uklidnilo.

„Před minutou jsi vypadal, jako když mi chceš vrazit kudlu do zad, a teď se omlouváš?“

„Jak jsem řekl, jsem už takový.“

Chtěla jsem vykřiknout, pohnout se, varovat prince. Ale nemohla jsem udělat nic. Nohy mi vypověděly službu a z úst mi nevyšel ani hlásek.

Sledovala jsem Guranda, jak přešel k Thranduilovi a položil mu ruku na rameno. Princ k paži pohl očima. Uvolnil se. Nejspíš nečekal, že by nastal nějaký problém. A to jsem si myslela i já. A byla to chyba.

Guran měl mrštné prsty. Sevřel jílec meče a tasil. Thranduil uskočil jen o vlásek. Bylo to pro mě jak ve zpomaleném filmu. Guran tasil a čistým obloukem vedl meč k princově tváři. Thranduil se vymanil z jeho sevření a odrazil se od země. Skočil asi metr do zadu. Hrod meče se jemně otřel o jeho tvář a zanechal malou jizvičku. Z té pozvolna vytekl pramínek karmínové krve. Princ zvedl prsty k ráně a potom promnul krev mezi prsty. Zvedl oči. Byly… Divoké a rozhněvané.

Nic neříkal. Tasil dlouhý, štíhlý meč. Na čepeli z bílé ocele se lesky elfí runy. Nemohla jsem od zbraně odtrhnout oči. Jako každý voják jsem pocítila chuť a touhu, se zbraně dotknout, potěžkat si jí.

„Chyba Gurane. A tahle se trestá.“, zavrčel.

„Jistě, jen si mluv.“, smál se muž.

Thranduil vykřikl a vrhl se proti němu. Meče o sebe zazvonily a jiskry odlétly stranou. Guran musel ustoupit, jelikož princ měl větší sílu. Měla jsem pocit, že se čas zastavil a nic než bojující muži neexistovalo.

Guran podkopl Thranduilovi nohy. Princ dopadl na zem a ztěžka vydechl. Meč upadl o metr dál. Hned přede mne.

Rychle jsem vzala meč a vyřítila se ze křoví. Guran poděšeně vykřikl, když jsem se vrhla proti němu. Zbraň byla lehká a pevná. Když jsem narazila do Guranova meče, téměř jsem mu jej vyrazila z rukou.

Bila jsem mečem hlava nehlava. V koutku oka jsem viděla Thranduila, jak se těžce postavil. Krev mu tekla po tváři a z ramene.

A to mě rozzuřilo ještě více. Pevným úderem jsem odrazila Guranův meč. Muž zvedl ruce a vykřikl.

„Vzdávám se!“

Zarazila jsem se. Sklonila jsem meč a oddechla jsem si. Při oddechu jsem zavřela oči. A to byla chyba.

Guran se rozeběhl někam za mně. Pozdě mi došlo, že tam stojí princ. Nevím jak, ale podařilo se mu, dostat se za prince a přiložit mu dýku k hrdlu. Strnula jsem.

„Tak, holčičko… Ty teď hezky uděláš, co řeknu.“

Sklonila jsem hlavu.

„Odhoď ten meč.“

Udělala jsem to.

„A teď ty, moje milé princátko. Půjdeš za otcem a zajistíš mi to, že až tvůj tatík umře, nebudeš vládnout ty, ale já.“

Thranduil mlčel. Rty měl sevřené a oči plné zloby. Ale co mohl dělat?

„Neodpověděl jsi.“, napomenul jej Guran a pohl dýkou.

Čepel trochu narušila princovu kůži a z krku mu začala téci krev. Tekla slabě, pouze po kapkách. Viděla jsem, jak karmínová kapka stekla po bílém hrdle a smáčela límec košile.

„Princi!“, vykřikla jsem.

Thranduil se ostře nadechl. Překvapilo ho to.

„A neodpovím Ti. Tohle, tohle neudělám.“, odpověděl arogantně.

„Nu, bez syna nemá dědice.“

Skočila jsem k meči.

„Opovaž se!“, zaznělo výhružně.

Zarazila jsem se. Guran srazil prince k zemi a zvedl dýku k bodné ráně. Zavřela jsem oči.

Zaslechl svišť šípu. Guran vykřikl. Otevřela jsem oči. Guran měl v zádech vražený šíp. Mezi stromy stál Lindir.

Hruď se mu divoce zvedala, oči plály. Oddechla jsem si. Guran ale nebyl vážně zraněný. Zatím.

Otočil se a hodil dýku po ubohém Lindirovi. Dýka se mu zaryla do hrudi. Léčitel zasténal a upadl.

A na mně toho bylo tak akorát dost.

Vrhla jsem se po Guranovi s mečem v ruce. A zarazila jsem mu ho hluboko do srdce. Thranduil se na mně zaraženě díval.

Oba jsme se setkali očima. A naráz rozeběhli k Lindirovi. Ležel na zemi a podivně dýchal.

„Lindire, opovaž se umřít.“, zašeptala jsem.

Usmál se na mně.

„Starý brachu, co mi to děláš…“, Thranduilovi po tvářích tekly slzy.

„Promiň.“, zašeptal. Oči měl tak zvláštní.

„Thranduile, Arnee?“,

„Ano Lindire?“, zeptali jsme se naráz.

„Svítí dnes hvězdy?“

„Ne…“, zašeptali jsme.

Lindir se usmál.

„Potom ještě není můj čas…“

Rozbrečeli jsme se. Oba dva. A objali jsme Lindira. Ten se tiše usmíval. Pohlédla jsem na Gurana. Ležel na zemi, Thranduilův meč vražený ve svém shnilém srdci. Ulevilo se mi. Hodně. Je konečně po něm.

„Arnee?“, byl to Thranduil.

Otočila jsem se.

„Ano?“

Neodpověděl. Nahnul se ke mně a políbil mně. A já jsem mu polibek opatrně opětovala…

Konec. Možná.